Nedívám se na nedělní diskuse s politiky – nebo alespoň ne moc často; minulý týden se mi to podařilo po dost dlouhé době. Sledoval jsem pana Sobotku a jeho pojednání o daňové spravedlnosti v podání sociální demokracie. Podle pana Sobotky je potřeba změnit progresivní zdanění tak, aby bylo „spravedlivější“. Trochu mě to nadzvedlo a přimělo alespoň k „blogové“ reakci.
Daně chápu jako poplatek státu za určitou službu: stejně jako platím popelářům za odvoz odpadu, platím státu za ochranu (policie, armáda), vyučování mých dětí ve škole a školce, za kulturu, péči o zemědělství a „státní podniky“ (se skřípěním zubů) nebo za „bezplatné“ zdravotnictví. Víceméně stejné služby využívám s ostatními poplatníky; ne každý má sice děti ve škole nebo chodí do divadla, ale v průměru se dá říci, že se na každého dostane a služby jsou přidělované spravedlivě. Co už úplně spravedlivé není, je ale poplatek za tyto služby. Řekněme, že máme tři sousedy: Nováka, Dvořáka a třeba Lesáka. Pan Novák má dobrou práci s příjmem 50.000 hrubého; Dvořák je na tom trochu hůř, bere jen 20.000, pan Lesák je bohužel bez práce. Pokud bude jejich mzda zdaněna 23%, zaplatí za služby státu pan Novák 11.500 korun, pan Dvořák 4.600 a pan Lesák je má zadarmo. Jak to? Vždyť přeci všichni platí 23% Možná to bude tím, že procenta jsou sama o sobě „progresivní“ a z většího příjmu se tak platí vyšší absolutní daň. Za stejnou službu tak pan Novák zaplatí více než dvakrát tolik než pan Dvořák. Je to spravedlivé? Asi moc ne. Je to SOLIDÁRNÍ.
Úmyslně jsem mezi službami státu nezmínil podporu v nezaměstnanosti a důchody. I to by bylo možné pojmout jako službu, jako určité spoření nebo pojištění pro případ, kdy člověk bude bez práce resp. starý (i zdravotní pojištění patří spíše do této kategorie). Státem pojaté „pojištění“ však rozhodně není spravedlivé; pomáhá ale udržet společnost bez výrazných výkyvů, s minimem lidí úplně na dně a s bohatými, kteří solidárně přispívají do společného měšce. S jednou daňovou sazbou stát udržuje alespoň zdání spravedlnosti a zároveň určitou úroveň solidarity. Je tato solidarita dostatečná? Podle pravice tradičně ano – čím méně stát přerozděluje, tím lépe, každý by se měl pojistit primárně sám a využívat záchranou síť rodiny dříve než se obrátí ke štědré ruce státu. Podle levice samozřejmě ne. Jakmile se ale pustíme do oblasti „progresivních“ daní podle ČSSD (např. 10, 20, 30%), opouštíme definitivně oblast spravedlnosti a vstupujeme do hájemství „tržní solidarity“. Nejde už totiž o to co je spravedlivější (rozuměj solidárnější), jde o to, co jsou „bohatí“ ještě ochotní zaplatit. Pokud sociální demokracie vybere horní sazbu na 30% z hrubého příjmu zaměstnanců, návdavkem s dalšími 35% sociálního a zdravotního od zaměstnavatelů, podstatně se sníží motivaci bohatších přiznávat své nadprůměrné příjmy a přímo stimuluje různé pokusy o daňovou optimalizaci a využívání všech cest ke snížení daní, včetně „hlasování nohama“ a zvýšení odchodů těch nejschopnějších do zahraničí.
Ano, mám nadprůměrný příjem. A rád budu podporovat pana Lesáka i pana Dvořáka v rámci sociálního smíru. Co mě ale štve jsou komentáře pana Paroubka a Sobotky o tom, že jsem vlastně zloděj, a je potřeba mě pořádně skřípnout alespoň třicetiprocentní daní, aby to bylo spravedlivé. .